Jak to všechno vzniklo?

Někteří z nás tu žili od dětství, většina se postupně do Zdib přistěhovala. Začali jsme se potkávat.

Nejprve s kočárky, když jsme se s navýšeným adrenalinem snažili přebíhat silnice bez chodníků nebo protlačit jejich podvozky cestami bez upraveného povrchu a pospíchali za zimních podvečerů domů, abychom nemuseli tápat po tmě.

Jak děti rostly, začali jsme se potkávat na dětských hřištích, u chátrající sokolovny či u vskutku nereprezentativního zázemí fotbalistů.

Děti rostly dál a my jsme se potkávali ve frontách na školku a společně jsme odhadovali, zda se naše děti do těchto zařízení už letos dostanou a nebo zase ne.

Pak jsme se přesunuli do fronty na školu a mnozí z nás měli to štěstí, že jsme se začali potkávat i na třídních schůzkách.

Takto nás jednou zastihly vygradované problémy v komunikaci mezi vedením obce jakožto zřizovatelem školy a školky a touto školou. 

A protože rosteme spolu s dětmi, řekli jsme si dost. Začalo období boje za místní školu, období sice nepříjemné a vyčerpávající, ale zároveň hodně povzbudivé. Pomohlo nám zjistit, co tu je po obci hodně milých, odvážných, všímavých a nesobeckých lidí. Společnými silami se nám podařilo situaci jakž takž urovnat.

Sotva jsme si trochu oddychli, provalil se problém "Goodman". Zdravé naštvání i znechucení nad dalším zvláštním přístupem obce nám dalo počáteční energii. Řekli jsme si, že zkusíme, co se dá. A opět jsme měli velikou radost, kolik lidí nezůstalo lhostejných, jak se lidé snažili v rámci svých možností pomoct. Naše skupina se zase trochu rozrostla o další milé a pracovité nadšence.

Jen jediné jsme netušili - že to bude trvat tak dlouho, že nashromáždíme více jak 10 šanonů s dokumenty, dopisy a peticemi, že své počítače zahltíme tisíci elektronických dokumentů. Ani jsme nepočítali, kolik kilometrů jsme nachodili a najezdili při roznášení letáků, sbíraní podpisů a zajišťování podpisových míst. Ale bylo jich asi hodně, protože jsme těch podpisů dohromady za ty dva roky nashromáždili kolem 9,5 tisíce.

Občas jsme bojovali nejen s neochotou a podlostmi, ale také s únavou a vyčerpáním. To, co nám vracelo energii a víru, byla podpora lidí, povzbudivé emaily a telefonáty, poděkování a hlavně ochota lidí se o danou věc zajímat a podpořit naši snahu. Nelitujeme a jsme přesvědčeni, že vždycky má smysl pokusit se udělat to nejvíc, co zrovna jde.

Proto se chceme snažit dál. Chceme se pokusit udělat něco víc pro naši obec. To lidé této obce nás sami svým zájmem a přístupem přesvědčili, že má smysl se starat a rvát se za věci, které by měly být samozřejmé, ale zatím nejsou. Protože ze všeho nejvíc jsme pořád lidi a ne stroje a potřebujeme mít nejen kde přespat, ale hlavně mít krásný a funkční domov a mít možnost se setkávat nejen nad problémy.

Kdo tedy jsme?

Jsme lidé rozdílných povolání a názorů, ale sdružuje nás vůle měnit věci ve Zdibech k lepšímu a nedovolit, aby se měnily k horšímu. Jsme optimisté - věříme, že to půjde...

Proč si to myslíme?

Protože věříme, že iniciativa občanů je důležitá! Jako občanům se se nám spolu s řadou dalších z vás podařilo dosáhnout toho, aby se situace v místní škole stabilizovala a jako občanům se nám spolu s vámi podařilo přimět úřady, aby výstavbu hal v naší obci nebraly na lehkou váhu. Na polích za kostelem dosud nestojí haly Goodman...

A proč si to ještě myslíme? 

Protože žijeme v báječné zemi, ve složitém období, ale stále v ten nejlepší čas.

• Žijeme v zemi nezasažené válkou. 
• Žijeme v jedné z celosvětově nejbezpečnějších zemí.
• Žijeme v zemi s nejnižší nezaměstnaností.

Už tak dost důvodů pro pocit štěstí. Ale my máme ještě jeden.

• Žijeme v zemi, kde můžeme svobodně volit.

A hlavně...

protože můžeme sami ovlivnit to, kdo a jakým způsobem bude rozhodovat.... za nás  - o nás.... právě teď a tady.